Interkompas se mapoval z katastrálních map, byly to tehdy asi pětky. Všechno to kreslil Míra Koblížek ručně tuší na pauzák! Takže za to, čím oddílu přispěli manželé Koblížkovi velké díky, protože z našich 20 členů v roce 1972 nás bylo během pěti let asi sto. Míra Koblížek to dělal tak, že šel po školách a získával pro orienťák učitele – v Bystřici, Kardašově Řečici nebo Dačicích – udělal prakticky čtyři oddíly, ale všechny fungovaly dohromady. Na tréninky, které se konaly každý týden, se jezdilo autobusem, někdy i dvěma. Oddíl se rozrůstal a tak se v Hradci začaly pořádat velké republikové i mezinárodní závody. Interkompas byl jedním z nich.
Závodu Interkompas předcházely závody Stříbrný člunek, které podporovala místní textilka Jitka. Uspořádali jsme asi 4 ročníky. Cenou pro vítěze byl stříbrný člunek do tkalcovského stavu. Závod byl jednodenní a běhal se na vojenských mapách 1:25000. Byly to zelené mapy a mnohdy na nich byly vypuštěné cesty. Tenkrát pořadatelé tratě do mapy nekreslili. Závodník dostal čistou mapu a musel si celou trať překreslit ze vzorové mapy pro svoji kategorii. Pak navázaly závody Deset dnů orientačního běhu, které se potom přejmenovaly na Interkompas.
Samotná organizace závodu byla velice složitá. Na kontrolách tehdy sedávali rozhodčí, kteří potvrzovali svým podpisem do průkazky průběh závodníků. V pozdější době byli rozhodčí nahrazení pastelkou, kdy si závodníci označili průběh do průkazky dopředu neznámou barvou. Kontroly se sbíjely z latí – tehdy se jim říkalo lavičky – dvě stojky a přes ně prkno, na které se zavěsil lampion a kleště. Takže stavitelé chodili obtěžkáni kůlama, hřebíkama, kladívky a na místě kontrol “lavičky” stloukali.
Na závody se z Hradce jezdilo autobusy – tehdy neexistovalo, že by na závodě bylo 500 aut a 600 závodníků. Závodníci přijížděli vlakem, u nádraží na ně čekal autobus, rozvezl lidi na několik míst po Hradci, kde byli ubytovaní a pak jezdila kyvadlovka na závody – tam a zpátky. Bylo to na organizaci neskutečně těžký – na ty poslední Interkompasy v 80tých letech jezdilo 500-600 lidí. Takže na každý závod bylo nutné připravit 500-600 map. Kreslili jsme všichni co jsme měli ruce – já ve dne makal jako Bulhar, stloukal lavičky v lese, protože nás bylo jen asi šest, kteří byli schopní dobře postavit trať. Po té dřině v lese jsme sedli k mapám. Každý dostal pár kategorií a do mapy zakresloval kolečka – kontroly. Měli jsme šablonu, potom se to vylepšilo do plexiskla – museli jsme to udržet úplně přesně na mapě, aby to nešlo šejdrem. Nikdy se to nestíhalo moc dopředu, spíš na poslední chvíli – noc před závodem. Potom jsme sehnali pomocníky – manžele Vlčkovy a Vondrovy – ti počítali výsledky, kreslili mapy a dělali všelijaké zlepšováky. Honza Vlček byl rozhodčí první třídy a školitel rozhodčích, takže to měl všechno zmáknoutý. Jezdil po světě, do Švédska, kde všechno měli daleko dřív než my, takže nám přivezl třeba ruční tiskárnu tratí. Paní Vlčková zase při každém závodu seděla a odečítala od sebe dvě čísla – start-cíl. Když závodník doběhl do cíle, k závodnímu průkazu se mu připnul šatnový lístek s pořadím doběhu. V cíli bylo několik lidí, kteří každému zapisovali čas, kdy doběhl do cíle. Časy se psaly k číslům, které závodníci dostali na lístku. Pak počtáři spočítali ručně výsledek a vyvěšovači utíkali s lístečkama a pověsili je sponkou na provázek. Pořadí se měnilo šoupáním lístku po provázku.
Čtvrtý den závodů se běhaly přespoláky – atletické přespolní běhy – ty organizoval pan Jelínek ze Včelnice, kde se pořádal Běh hrdinů Slovenského národního povstání. Ke třiceti atletům, kteří dělali přespolák, se přidalo třista orientačních běžců. Za orienťáky běhali výborní běžci, třeba Henych, a ti atlety pěkně proklepli a často byli mezi prvními.
S rostoucí popularitou nočního orientačního běhu jsme zařadili i etapu nočního orienťáku. Běhalo se s podomácky vyrobenýma světlama, kdy se používaly reflektory z jízdních kol a ploché baterie.
Byly to asfaltový monočlánky, který když se rozehřály, vytekly ti často na záda. Závodníci vypadali jako ufoni, nad ušima jim svítily dvě velký kulatý světla z kola.
A jeden den – ten odpočinkovej – bývala nepovinná brigáda. Rozhýbal to Richard Samohýl – dneska je mu 93 let a ještě pořád jezdí na závody – to on zapojil do brigády celou Pragovku, a ostatní se nabalili, takže nakonec chodívalo asi 300 lidí. Sbíralo se chrastí, čistil se les.
Když přišly první tištěné mapy a krabičky, to byla úleva! Teď je se závodama třetinová práce. Ale zase jiná – tenkrát jsme neměli absolutně problém s pozemkama – protože všechno bylo státní. Takže Koblížek, kterej většinou dělal mapy, zmapoval všechno… jen kolem Jemčiny, kde byl vojenský prostor, mu nedovolili mapovat. A ve Struhách u Kunžaku, kde byla vojenská střelnice, nám to dovolili zmapovat až mnohem později, čímž se zpřístupnily další krásné prostory České Kanady. Tam se po několika desetiletích Interkompas v roce 2019 vrátil.
Text zaznamenal a svými vzpomínkami doplnil Petr Kuba Kubičko.
TAKÉ PAMATUJETE STARÉ DOBRÉ ČASY, KDY JSTE BYLI MLADÍ, ŠTÍHLÍ, MRŠTNÍ A RYCHLÍ? PODĚLTE SE O SVÉ VZPOMÍNKY V KOMENTÁŘÍCH.
